Vytisknout

Dívka, která nedošla do Betléma

Miriam si otřela oči a rozeběhla se k oknu. Kolem jejich domku pospíchali pastýři k Betlému. Narodil se Boží Syn! „Kde je Syn, tam musí být také Otec,“ řekla si. Chtěla Bohu poděkovat za všechno, co jí daroval. Vzala rychle z kuchyně louč, džbán a košík. Ve spíži si nabrala ještě chleba a sýra, co se do košíku vešlo. Nakonec přes sebe přehodila teplý plášť a vydala se do noci. Nejdelšími kroky, jakých byla schopna, se pustila cestičkou skrz les. Jen jednou uhnula ze stezky, aby si mohla naplnit džbán vodou z potoka.
     „Postarám se, aby bylo Božímu Synu pěkně teploučko,“ říkala si. „Daruji Mu louč a rozdělám oheň. K pití Mu donesu čerstvou vodu a chleba se sýrem Mu také určitě přijde k chuti.“
     Miriam ušla kus cesty, když odněkud zaslechla pláč dítěte. Mezi stromy stála chatrč, v níž se maminka marně snažila ochránit plačící dítě před ranním chladem. Neměla čím zapálit oheň. Miriam se podívala na ni a na dítě a pak zase na svou louč. Řekla si: „Jak by se mohl Bůh, který je tak hodný, radovat z mé louče, kdyby věděl, že jsem nechala tohle dítě plakat zimou?“ Podala louč ženě a šla dál.
     Nebe bledlo a světla přibývalo, když Miriam uviděla muže opřeného o strom. Vypadal velmi vyčerpaně. Sotva dokázal zvednout hlavu, když k němu Miriam přišla. „Prosím, dej mi napít,“ zašeptal. Přišel z pouště, kde mu došla voda a umíral žízní. Miriam se podívala nejdřív na muže a potom na svůj džbán plný vody. „Jak by se Bůh, který je tak hodný, mohl těšit z mé vody, kdyby věděl, že jsem nechala nějakého člověka umřít žízní?“ A darovala mu celý džbán.
     Opět se vydala na cestu, ale zanedlouho potkala děvčátko. Choulilo se do roztrhaných šatů a mělo smutný pohled. Když holčička spatřila Miriam, natáhla k ní ruku promodralou chladem a bojácně ji požádala: „Prosím tě, dej mi kousek chleba, včera jsem celý den nenašla nic k snědku.“ Miriam pohlédla na děvčátko a pak na svůj košík s chlebem a sýrem. Nakonec jí s úsměvem darovala všechno jídlo, co měla. „Jak by mohlo Boha, který je tak hodný, potěšit jídlo, které bych odmítla dát tomu děvčátku a nechala ho umřít hladem?“
     Dál pokračovala v cestě s prázdnýma rukama. Mohla se Bohu odvděčit aspoň tím, že Ho obejme a políbí. Šla lesem dál a dál, ale na jeho konec stále nedohlédla. Zmožená únavou, hladem a žízní si lehla do suchého listí a rozplakala se. Ztratila cestu. Ani nevěděla, jak se dostane zpátky domů. Vyčerpáním usnula. Ale když se probudila už nebyla v lese. Ležela doma u krbu v dědečkově náruči. Dědeček se neptal kam v noci šla. Uhádl to.
     Miriam mu všechno s pláčem vyprávěla: „Nenašla jsem Ho, i když jsem šla tak dlouho.“ „Ne, Miriam, ty jsi Ho našla,“ odpověděl jí uklidňujícím hlasem dědeček. „Dala jsi Božímu Synu oheň, vodu a jídlo, protože Bůh má lidi tolik rád, že všechno, co pro ně uděláš, jako bys udělala pro Něj.“