Vytisknout

R.Doušová - Obrácení

O své cestě k Bohu jsem již mnohokrát vyprávěla právě proto, že je to můj skutečný pravdivý příběh. Tedy nic, co bych někde slyšela, nebo četla. V rodině byl můj první kontakt s křesťanstvím zcela nevědomý v době, kdy mne maminka jako roční batole nechala pokřtít v katolickém kostele. Své dětství jsem však prožívala bez další zkušenosti. Doma jsme se nemodlili, nečetli z Bible, ani v každodenním životě nebylo vidět nic živého ve vztahu k Bohu. Manželství rodičů nakonec skončilo rozvodem. Procházely jsme se sestrou ve svých 15 a 16 letech velmi bolestnými situacemi, které přinášel špatný vzájemný vztah mezi tatínkem a maminkou.

Do dalších let jsem si nesla velikou skrytou touhu po lásce, pokoji, bezpečí ve svém budoucím vysněném manželství. Ale když přišlo, sen se proměnil v hořkou skutečnost života s alkoholikem. Po 5 letech manželství už jsem spolužití neunesla a neznala jiné řešení než rozvod.

Zůstala jsem sama s dvěma malými synky. Odstěhovala jsem se s dětmi blíž k bydlišti maminky a sestry. Bylo nutné se zvednout z bolesti a zklamání, abych mohla co nejlépe pečovat o oba chlapečky, kteří potřebovali můj pokoj a lásku. Velmi jsem se snažila, tak, jak jsem v té době uměla, aby se cítili milovaní, abych jim dávala pozornost, porozumění, společně prožitý volný čas. Věnovali jsme se sportovně rekreačním aktivitám, což s radostí přijímali a já jsem v této oblasti absolvovala cvičitelské kurzy. O víkendech mi někdy s dětmi velmi obětavě pomáhala maminka. Byla mi vzácnou pomocí i v obdobích, kdy jsem byla nemocná.

V této době mě vůbec nenapadlo přemýšlet o Bohu. Když mi maminka občas připomněla, že bych se mohla zúčastnit bohoslužby, vždy byla moje odpověď negativní. V Boha jsem nevěřila. Ani v křesťanství maminky mě nic nezaujalo.

Prahla jsem po opravdové věrné lásce. Hledala jsem ji v lidech, vždy však následovalo zklamání. Často jsem prožívala úzkosti, co by bylo s dětmi, kdybych těžce onemocněla a nebyla schopná se o ně postarat. Byla jsem velmi zklamaná z toho, jak žijí lidé kolem mne a celá společnost. Vnímala jsem prázdnotu. Hledala jsem nějaký hluboký smysl života, něco jako trvalou hodnotu. Toužila jsem po něčem, za čím bych mohla jít, po úžasné lásce, která mě nikdy neopustí, po jistotě, bezpečí. Bývala jsem ze všeho někdy velmi unavená.

V té době jsem nastoupila do nového zaměstnání, kde jsem se setkala se ženou, která upoutala mou pozornost. Spoluzaměstnanci ji pomlouvali, ale já jsem v ní objevila nejhodnotnějšího člověka z kolektivu. Občas jsem si posteskla nad některými svými problémy a ona měla vždy porozumění a radu. Často otevřela Bibli a přečetla verše do mé situace. Viděla jsem, že žije jinak než já.

Jednou jsme zvláštní náhodou strávily pracovní den o samotě jen my dvě. Vyslechla jsem mnohé její křesťanské příběhy a postoje. Vyprávěla také o uzdravení svého synka, po léta nemocného silným atopickým ekzémem po celém těle. Hledali mu usilovně pomoc k uzdravení nejdříve u lékařů, odcestovali i k moři, ale bez výsledku. Pak v zoufalství začali navštěvovat dokonce léčitele, ale i tato naděje selhala. To jediné, co způsobilo trvalé uzdravení jejího syna, byla nakonec společná upřímná modlitba skupinky křesťanů, kteří nabídli pomoc. Během krátké doby nemoc úplně zmizela a už se nikdy nevrátila. Dnes je její syn už dospělý a těší se plnému zdraví.

Já jsem však jako nevěřící reagovala na ten příběh změtí myšlenek v mysli. Jedny říkaly, ne to není možné! To je nějaká sugesce. A jiné zase, vždyť to malé dítě modlitbě nerozumí!To nemůže být sugesce.

Brzy po té, promítali v kině film Ježíš podle Lukášova evangelia. Plná očekávání, že se dozvím víc, jsem seděla v hledišti. Příběh Ježíše mě velmi zasáhl, hloubka veršů, které jsem slyšela, byla ohromující. Nádhernou korunou všeho bylo závěrečné poselství filmu – to už mi proudem tekly slzy. Věděla jsem, že tohle je pro mě. Vždyť to, co tak dlouho postrádám a hledám v životě, je vlastně Bůh! Tam na tom místě jsem řekla Bohu, jestli Ty opravdu jsi, přijď do mého života, toužím po Tobě, moc Tě potřebuji!

A začala jsem hledat. Nejprve v místním katolickém kostele. Přicházela jsem na bohoslužby, ale téměř ničemu jsem nerozuměla. Odříkávala jsem modlitby s ostatními, všichni se na mě usmívali, byli hodní, ale nic se neměnilo. Mou touhou bylo mít jistotu, že skutečně patřím Bohu a být znovuzrozenou v Duchu, jak jsem to viděla ve filmu. Šla jsem s tím tedy za knězem. Prý bych měla chodit rok na vyučování a pak se uvidí. Ale co když se mi něco stane a já zemřu třeba zítra? Co se mnou bude? Já to potřebuji hned! Ve své nejistotě jsem přijala od své kolegyně z práce pozvání na jejich společnou křesťanskou skupinku. A najednou se věci daly do pohybu. V slzách vyznání hříchů jsem přijala Ježíše do svého srdce jako Pána a Spasitele a Jemu svěřila svůj další život. Ve skupince jsem začala číst bibli, s porozuměním se modlit a růst v poznání. Svůj duchovní domov jsem později našla v Apoštolské církvi.

Od té doby uplynulo téměř 20 roků. Pán Ježíš je pro mne tím nejbližším. Je mi vždy nablízku, když není nikdo z lidí. Rozumí mi, když nikdo nechápe, zná mě a miluje ještě víc než mí blízcí. Učí mě, vychovává, formuje, ochraňuje, naplňuje láskou, pokojem a radostí. Dává mi sílu a zvedá mě v těžkých životních obdobích. Je mou neochvějnou jistotou.

Ježíš mě nikdy neopustí!

Radka Doušová